Jak jsem jel K70 (19.3.2011)

Středa, 23. března 2011, 11:06 – Martin H. – Zima 2010/11

Týden před 56. ročníkem Krkonošské 70 se objevily první náznaky toho, že bych se tohoto ctihodného podniku mohl zúčastnit. Dětičky byly po nemoci a antibioticích, předpověď na týden, ve kterém měli prázdniny, nevábná, na víkend déšť a navíc MFF týmu chyběl člověk. Prostě ideální kombinace šťastných náhod, které jsem bez zaváhání využil.

Nechtěl jsem nic podcenit, a proto jsem okamžitě kontaktoval Tondu a Kaštana, aby mi poradili nějaké podlé triky, jak nebýt v týmu poslední, anebo být alespoň důstojně poslední.

Na Kaštanův komplexní tréninkový plán skládající se z dlouhodobého objemového tréninku těsně před závodem doplněný několikadenní sacharidovou superkompenzací tak úplně nezbyl čas, tak jsem si byl alespoň dvakrát zaběhat a v pátek si po obědě dal dortík.

Co jsem rozhodně nepodcenil, bylo mazání lyží. Po několika vrstvách HF vosků následovalo práškování, drážkování a leštění kobylími chlupy. Jediná chyba snad byla, že mé Fischer RCS jsem zapomněl u rodičů a tak mi nezbylo než jet na starých 183 cm vysokých šutračkách.

Tato důkladná příprava mi umožnila nastoupit na start s pozitivními emocemi. Ty mne neopustili ani během první fáze stoupání k horní stanici Svatého Petra, protože jsem dojel nějakou závodnici s číslem 103 či 106, která hezky voněla (na rozdíl od prdících chlapů všude okolo) a za tou jsem se vyvezl nahoru tak hravě, že jsem o tom skoro nevěděl.

Pak jsme chvilku čekali na Honzu Pipka a Jirku a přitom trochu vymrzli. Naštěstí to pro mne už bylo poslední výraznější čekání na zbytek skupiny.

V další fázi jsem si udělal trochu náskok, protože ostatní závodníci se rozhodli v pasáži, kde se to bezvadně rozjelo, nosit lyže v rukách, ale na svážnici pod Grohmankou mě poprvé zacukaly křeče ve stehenních svalech a pak už jsem až do konce musel držet takové tempo, abych nezakřečoval a to mne jednoznačně odsunulo na chvost našeho týmu. Ale domnívám se, že ostatní byli rádi, že tam jsem s nimi a že nemusí pro roli posledního z týmu hledat jiného vhodného adepta.

Paradoxně v cíli jsem naopak čekal já na zbytek, ale to bude zřejmě tím, že na mne počkali před závěrečným sjezdem a neuvědomili si, že sjet sjezdovku na lyžích je mnohem rychlejší, než ji zdolávat kotouly či pěšky s lyžemi v rukách.

Doplnění: Kaštan mi na základě přečtení referátu poslal zdravici, jejíž jedna pasáž by neměla zaniknout:

"... Vzpomínám, že když jsem poprvé jel 70 (a tehdy to byla opravdu 70! ;-), tak jsem v univerzitním autobuse dostal křeč do obou stehen zezadu, tak jsem rychle vstal, abych svaly natáhl a dostal jsem do obou nohou křeč i zepředu, asi jsem byl jediný, komu to nepřišlo legrační, ale jak jsi napsal, zážitek má být hlavně silný. ..."

Další doplnění - výsledky

Kompletní výsledky jsou v příloze.

Přílohy:

• výsledky