60. Krkonošská 70

Úterý, 3. březen 2015, 08:58 – Petr – Zima 2014/15

"Ta co nejezdí přes deset kilometrů" přišla opět s dalším závodem, kterého bychom se mohli zúčastnit. Tentokrát se jednalo o Krkonošskou 70 - konkrétně o vzdálenost pouhých 50 km. Ani na třetí pokus se mi však nepodařilo jet plnou trasu - po zrušení z důvodu vichřice ráno před startem (2008), zkrácení z důvodu nedostatku sněhu (2011) letos chyběl tým. Ostatní se totiž chystali na Vasův běh a projížďka v Krkonoších týden předem se jim nezdála úplně ideálním způsobem přípravy. A jako jednotlivce mě na 70 km pustit nechtěli, i když bych si to přitom přál.

U každého závodu je základem úspěchu dostat se ve správný čas na správné místo se správnými věcmi. To se mi snad podařilo, i když instrukce nebyly úplně triviální. První verze zněla "dojet na Přední Labskou, zaparkovat a jít stále do kopce, dokud to půjde" (sice jsem slyšel komentáře, že bych také mohl skončit na Sněžce, ale dotyčný by už mohl vědět, že ne každý lokální extrém musí být nutně i globální). Druhá varianta byla i s číslem popisným (22 nebo 23). Nakonec jsem postupoval podle třetí verze (číslo domu 24) a v půl desáté večer dorazil na místo.

Zde se již chystala Anička - konkrétně s naraženými žebry ze Šumaváku (během týdne se horšily) a s vysokou teplotou (38.5), ale prý to tolik nevadí a ráno pojede. Dokonce mi dojela dolů pro číslo - a že se musela každých dvě stě metrů zastavovat přece nemůže být na překážku.

Ráno jsme opravdu vyrazili - i když trochu se zpožděním, až když jsme se chystali odejít, tak jsem pochopil, že zbylé věci si tam nechávat nebudeme. Takže s trochou stresu na závěr jsem na start své kategorie dorazil s luxusní minutovou rezervou. Pak už jsem konečně mohl vyrazit do úvodního stoupání - více než 400 výškových metrů. Pozdějšího vítěze jsem sice musel nechal jet, to bych tam umřel - ale jinak jsem si ve své kategorii udržoval druhé místo a postupně míjel pomalejší soupeře z ostatních kategorií (hlídky na 50 km bylo potřeba předjet úplně všechny).

Jenže pak přišly obtížnější pasáže. První sjezd se zatáčkou - a první pád. Takže na první kontrole už jsme byli dva - s číslem 221 jsme si ujížděli a sjížděli se po zbytek závodu. Celkem jsem si uvědomoval, že volba fialového HF nebyla nejšťastnější, na rozměklém sněhu lyže vůbec nejely. Vzpomínal jsem na štafetu z Akademického mistrovství, kde urychlovač předjížděl soupeře úplně sám (aniž bych mu musel pomáhat) - a také myslel na Aničku a doufal, že vzdala, protože na lyžích měla to samé.

Vzpomněl jsem si na ní samozřejmě i při nejprudším sjezdu k Friesovým boudám, kde jsem totálně plužil jak ten největší turista. Na stejném místě mě předjel druhý z celkového pořadí Josef Vejnar - a to tak rychle, že jsem se ani pořádně nestihl podívat na číslo patřící do jiné kategorie, a po zbytek závodu si myslel, že v závěrečných sjezdech prohraji souboj o třetí místo v kategorii se soupeřem na nasypaných lyžích. Připadá mi totiž, že v 57 letech by už člověk měl mít trochu rozum a nesjíždět kopce jako naprostý šílenec (hlavně mě neporážet o deset minut).

Přišly i jiné chvíle. Na svážnici jsem myslel na časté tréninky z doby, kdy jsme jezdili na Grohmanovu boudu - moc hezké místo a díky zmrzlejšímu sněhu lyže trochu jely (a soupeř se ztratil někde vzadu). Za chvíli jsem byl na druhé kontrole na Pražské boudě a konečně jsem se mohl začít vracet - jaký že ignorant si před závodem myslel, že by nebylo špatné pokračovat na Černou horu? V té chvíli už byl zase konkurent u mě - potřetí jsem mu ujel opět až na svážnici. Mezitím jsme předjeli poslední hlídku, takže zvyšovat sebevědomí jsem si po zbytek závodu mohl jen na dvě stě dvacet jedničce. Ne že by to vyloženě nešlo - jen málokdy v závodě soupeřím s někým, kdo neumí skate lépe než já. Jenže ty jeho lyže!

Stoupání z Friesovek jsme vyšli pomalým stromečkem (a podívali se na soupeře z kategorie do 30 let - i ten by šel dojet, kdybych na to ten den měl) a už jsme byli na poslední kontrole. Pak začaly sjezdy dolů - a poslední kontakt. Když se občerstvoval a měl obě hůlce v jedné ruce, tak jsem ho ještě ze všech sil dojel - ale pak jsme si stoupli do stopy a nějak se neuplatnilo pravidlo o závětří, naopak mi pomalu začal ujíždět a nakonec z toho byla minuta a půl rozdílu.

I poslední dva kopce jsem přežil (na profilu byly jen lehké vlnky - proč bylo tak obtížné je vyjet?) a dalším pluhem (na závěrečné sjezdovce) dojel do cíle. Tam jsem měl radost z Aničky, že opravdu po 300 metrech vzdala - zato já trapně zdržoval dvouhodinovým čekáním na vyhlášení za třetí místo v kategorii.

Vlastně ještě takový detail - zase se ukázalo, že příslušná část Krkonoš je strašně pěkná, i počasí bylo velice hezké. A moc rád jsem se zase jednou unavil na místě, které za to stálo.

Pořadí Jméno Čas Ztráta
7. Petr Marhoun 3:03:02.9 0:23:15.3

Anna Chejnovská vzdala. Petr Polášek jel anonymně v neznámém týmu, co zvolil výletní tempo - ale i výlet v Krkonoších na 70 km je dost výkon.

pohár

I z třetího závodu Stopy pro život jsme si odvezli pohár - pro mě byl však první v životě, nepřidal jsem ho ke stovkám starších jako jejich hlavní nabyvatelka.

Přílohy: